Broumovsko bylo po celý raný středověk až do zahájení kolonizace v polovině 13. stol. zcela zalesněným územím, tvořícím část českého pohraničí vůči polskému Slezsku. Kolonizace přinesla oblasti za Broumovskými stěnami nejen obyvatele v naprosté většině hovořící německy, ale její organizátor, polický klášter, spadající pod benediktinské břevnovské opatství, ovlivnil i správní příslušnost Broumovska. Broumovsko, patřící k území kladské kastelánie, bylo v roce 1260 vyňato královským rozhodnutím zpravomocí královských úředníků v Kladsku a podřízeno benediktinské jurisdikci. Broumovsko se takspolečněsPolickemstalo součástí jednolitébenediktinskédržavyasprávněpřipadlokHradecku. Vnásledujících staletích však došlo třikrát kvybočení z této teritoriálně správní podoby. Broumovsko bylo povětšinou i s Polickem vráceno do Kladského kraje, jenž mezitím získal silnou vnitřní autonomii. Poprvé to bylo v letech 1278–1290, když je spojil se získaným Kladskem (včetně násilně obsazeného Policka) vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus.

Podruhé v roce 1330 zhruba na dvacet let dostali Broumovsko (avšak bez Policka) od krále do zástavy vlastníci sousedního homolského panství, kladští rytíři von Panewitz. Potřetí byly osudy Broumovska (a Policka) spojeny s kladským územímv roce 1472, kdy je získal od krále Vladislava minsterberský vévoda Jindřich starší, který se tehdy po rozdělení otcovského majetku stal vládnoucím kladským hrabětem. Broumovsko všakke Kladsku nebylo připojeno natrvalo, neboť Poděbradové prodejem hrabství v roce 1501 hraběti Oldřichovi z Hardeka ztratili právo užívat Broumovska, které zaniklo a na nového majitele hrabství nepřešlo. Hranice mezi Broumovskem v Hradeckém kraji a Kladským hrabstvím se již nezměnily. Ztráta Slezska a českého Kladska v roce 1742 ve prospěch Pruska (a znovu v roce 1763) však dala hranici nový ráz. Stala se natrvalo státní hranicí. Tento její charakter se už nezměnil, ale měnily seněkolikrát státy, které oddělovala. Odroku1945 jezahranicí opět polské Slezsko.

Nejvýraznějším zásahem do dějin tohoto kraje, způsobeným příchodem benediktinů, byla rozsáhlá kolonizace, která z tohoto dosud téměř pustého území vytvořila intenzívně osídlený kraj. Na území v okolí Police zřejmě převažovali čeští kolonisté,
zatímco na území za Stěnami (Broumovsko) převládla účast německých kolonistů a vznikly zde rozsáhlé lesní lánové vsi, v prvotní podobě s německými názvy, táhnoucí se obvykle podél místních potoků. Vroce 1213 měli benediktini získat od krále Přemysla Otakara I. na základě žádosti břevnovského opata Chuna zřejmě jediná dvě osídlená místa na Náchodsku – Provodov a dnes neznámý Nesvačilov – a obvod polický, dosud neosídlený. Historický a paleografický rozbor však ukazuje, že tato listina, stejně jako její konfirmacemladším králemVáclavemI. v roce 1229, vznikla jako falzum až později, snad po roce 1260. I když rok 1213 je sporný, jistým faktem je působení břevnovských benediktinů na Náchodsku v 1. polovině 13. stol., které vedlo k rozvoji Police nad Metují a snad i počátku okolních vsí „před Stěnami“. To dokládá již pravá listina z roku 1253, kterou mladší král Přemysl Otakar II. na žádost břevnovského opata souhlasí s přenesením tržního práva z dříve darovaného Provodova na Polici, která se zřejmě v souvislosti s rozvojem kolonizace stala hlavním centrem břevnovských majetků. V roce 1256 se poprvé objevuje zpráva o tržní vsi Broumovu v majetku Břevnovského kláštera.

Po smrti krále Václava IV. a následném revolučním výbuchu byli břevnovští mniši i s opatem nuceni opustit svůj klášter a hledat útočiště v bezpečí dceřiného broumovského proboštství. Broumov přetrval jako jediný z východočeských klášterů
období husitských váleka stal se významnýmopěrnýmbodem strany „pod jednou“. Později se postavil královským nárokům Jiřího z Poděbrad. Slezská posádka vedená proslulým Františkem z Háje, která z Korvínovy vůle klášter a město hájila, se
však stala nesnesitelnou přítěží, načež byla v dubnu 1472 za spolupráce s poděbradským knížetem Jindřichem starším Minsterberským vypuzena.

Předbělohorská doba přinesla Broumovsku politické uklidnění doprovázené hospodářskou prosperitou města, založenou na tradiční soukenické výrobě, i vzrostlým sebevědomím zdejšího měšťanstva. Většinové německé obyvatelstvo v té době přijímalo Lutherovo učení, což vedlo k rostoucímu napětí sklášterníkomunitou.Celozemskéhovýznamunabyl roku 1618 zásah opata Wolfganga Selendera proti broumovské protestantské modlitebně, jenž se stal spolu s pobořením protestantského
kostela v severočeském Hrobu jednou z jisker rozdmýchavších stavovské povstání. Po jeho porážce se klášter opět ujal jednoho z nejrozsáhlejších církevních panství v Čechách, na němž opati zahájili systematickou hospodářskou obnovu.
Další konflikt vzplál za opataTomáše Sartoria v roce 1680. Jako na dalších místech království, vzepřeli se měšťané a rolníci Broumovska a Policka poddanským povinnostem. Racionální vyřešení střetu bylo jedním z průvodních jevů vrchnostenské
politiky otevírající příležitosti khospodářskému vzmachu, který se odrazil mj. v rozsáhlých investicích opata Otmara Zinkeho (1700–1738), jehož kryptogram „OAB“ nese řada vrcholně barokníchpamátek. Novodobé osudy kláštera včetně jeho proslaveného gymnázia, kde studovali např. historik Bohuslav Balbín, spisovatel Alois Jirásek nebo první československý ministr financí Alois Rašín, ovlivnila Mnichovská dohoda (1938), v jejímž důsledku bylo Broumovsko odtrženo od Československa a přičleněno k Německu, a následně události druhé světové války. V roce 1939 bylo břevnovskobroumovské opatství, spadající do té doby pod působnost jediného opata, rozděleno na dva samostatné subjekty. Následovalo trvalé uzavření gymnázia.

Tragické události let 1938–1945 vyústily v odsun německého obyvatelstva z Broumovska včetně broumovských řeholníků. Usadili se v čele se svým opatem Dominikem Prokopem v bývalém augustiniánském klášteře v bavorském Rohru. V roce 1946
osídlili klášter čechoameričtí benediktini zopatství sv. Prokopa v Lisle, které se nacházelo nedaleko Chicaga. Působení této komunity ukončil v roce 1948 komunistický režim. Smutnou kapitolou v moderních dějinách kláštera je období,
kdy sloužil jako internační tábor nejdříve pro řeholníky a poté po dlouhou dobu pro řeholnice různých řádů. Řeholnice byly přikazovány do práce v továrnách, např. do textilky Veba, nebo v zemědělství. Doba částečné liberalizace komunistického režimu
koncem 60. let 20. stol. jim umožnila odejít pracovat do různých charitních domovů. V klášteře zůstaly pouze dominikánky, které zde do roku 1990 pekly hostie pro všechny farnosti v Čechách a na Moravě. V současné době zde nepobývá žádná řeholní komunita.