Klášter Svatého Mořice v Bakonybélu je datován přibližně jako vznik Maďarského Státu, byl založen naším prvním králem, Štěpán I. v roce 1018. Prvním opatem byl Svatý Vintíř český, příbuzný královny Gisely. V době Vintíře byl klášter domovem pouze pár mnichů, takže přesněji  je nazýván malou poustevnou. V 11.století, následně po Vintíři, si vybírá další slavný poustevník tuto vesnici pro svůj život, Svatý Gerhard, který byl dřívějším učitelem Štěpánova syna Emerica a později biskupem Csanádským. Dnes můžou návštěvníci najít malou kapličku v lese, kde se sbíhají tři pramínky, asi 1 km vzdálené od kostelní budovy.

Naši předkové se rozhodli věnovat klášteru Svatého Mořice. Přestože on není obvyklým maďarským svatým, je zajímavé vědět, proč si ho vybrali jako svého svatého patrona. Jedním důvodem může být to že klášter, odkud náš první opat Vintíř pocházel byl také klášter věnovaný Svatému Mořici. Dalším důvodem může být spojení s kopím Svatého Mořice. Toto kopí bylo důležitou relikvií, poněvadž mělo na sobě jeden hřebík, který tvoří kříž Krista. První Maďarský král Štěpán získal toto kopí, když byl korunován, jako dar od římského císaře. Král Štěpán musel znát příběh Svatého Mořice a mohl také býti osobou, která jej chtěla doporučit jako svatého patrona.

Od konce 11.století klášter začal vzkvétat. Klášter měl pozoruhodnou správu majetku a práva k užívání své pečeti k podepisování oficiálních dokumentů. Počet mnichů začal vzrůstat, i když během historie nikdy nepřevýšil počet 10-12.

Konec Středověku přinesl do kláštera Svatého Mořice krizi. Klášter ztratil právo k používání své pečetě, protože počet mnichů se snížil. Opaté střídali jeden druhé velice rychle. Nesloužili až do smrti tak jak tomu v těchto dobách bylo, ale byli odvoláni ze svých pozic. Byl to čas vnitřního zmatku, který mohl být vyřešen až v 16.století zřízením Maďarské Benediktýnské Kongregace.

V 17. století byla země částečně okupována Osmanskou říší.  Budovy kláštera byly zničeny nebo později spadly. Majetky byly převzaty přírodou: údolím projíždějící cestovatelé mohli nalézt pouze les, bažiny a nějaké ruiny. Přesně nevíme, kde byly ruiny, poněvadž v této oblasti ještě nebyly prováděny archeologické průzkumy.

Na přelomu 17. a 18. století přišli mniši zpět a začali znovu v údolí pracovat. V této době můžeme mluvit také o zrození vesnice. Ekonomika kláštera byla reorganizována a kostel byl brzy přestavěn. Barokní kostelní budova, jenž můžeme až dodnes vidět, je výsledkem procesu přestavby. Ačkoli klášter se nemohl ubránit bouřím Maďarské historie (například vláda Josefa II. Římského Císaře, který omezil kláštery a snížil počet mnichu), následná staletí přinesla do Bakonybélu prosperitu. Nejznámější opat této doby byl Izidor Guzmics. Ten strávil méně než desetiletí v klášteře Svatého Mořice, založil historickou botanickou klášterní zahradu pro rekreační i vědecké účely. V této době mohli také budoucí učitelé studovat v klášterní škole.

 Naposledy v Maďarské historii, kdy mnichové museli opustit Bakonybél, byl rok 1950. Komunistický stát sebral budovy a internoval zde jeptišky z Budapešti. Bohužel během desetiletí komunismu jak budovy, tak park trpěly zanedbáváním a ničením.

V roce 1998 se rozhodlo pár mnichů z benediktínského opatství Pannonhalma obnovit Benediktýnský život v údolí. Začali renovovat klášterní budovu, jež byla dokončena v roce 2012. Dnes zde žije 5 mnichů. Další velký projekt byl renovovat zahradu a park, který byli schopni uskutečnit díky finanční podpoře Evropské unie. Nyní je obojí, 1,5 akru bylinkové zahrady a 4 akry historické zahrady, otevřeno návštěvníkům a vypráví příběh Benediktýnského řádu, kláštera a parku.