Historie

Benediktinský klášter v Kladrubech byl založen roku 1115 knížetem Vladislavem I., který byl v klášteře pochován. Kníže klášteru věnoval velký majetek. Klášter sloužil jak k řeholní činnosti, tak k diplomatickým jednáním.

Klášter byl postaven v románském slohu, později byly dodány gotické prvky. K vysvěcení kláštera došlo roku 1233 za účasti krále Václava I. V této době vznikla u kláštera ves Kladruby. Za opata Reinera (1233-1275?) začal klášter rozšiřovat své statky, získal četná privilegia a ves Kladruby byla povýšena na městečko. Tak začala vzrůstat moc a význam kláštera ve druhé polovině 14. století. V té době také klášter poskytl několikrát pohostinství Karlu IV.

Za vlády Karlova syna Václava IV. byla ale moc kláštera oslabena. Václav IV. se rozhodl zřídit nové biskupství z důvodu oslabení moci svého domácího odpůrce pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Část statků kladrubského kláštera měla tak přejít pod správu nového biskupství.  Ovšem po smrti opata kláštera Racka roku 1393 byl hned od králových odpůrců dosazen nový opat a arcibiskupský vikář Jan z Pomuka volbu rychle úředně deklaroval. Vnitropolitický spor nakonec vyústil ve vyhnanství pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a v umučení vikáře Jana z Pomuka, který byl nakonec vhozen z Karlova mostu do Vltavy. Dnes je znám pod jménem svatý Jan Nepomucký.

V husitské době byl klášter roku 1421 dobyt Janem Žižkou z Trocnova. Benediktinští mniši v této době uprchli do Řezna, do kláštera na nějaký čas vždy vracejí, ovšem nemovitý majetek si již rozebrala okolní šlechta. To trvá až do ukončení bojů panské jednoty a křižáků proti králi Jiřímu z Poděbrad roku 1467.
Konec 15. století znamenal pro klášter vzestupnou tendenci díky objeveným a znovu otevřeným dolům v okolí, také zde začalo vzkvétat rybníkářství a tím byl dovršen rozvoj měst Touškov a Kladruby. Klášter v této době nechal opravit chrám Panny Marie a znovu vysvětit roku 1504. 16. století nebylo pro klášter ideálním obdobím díky častým abdikacím opatů, vnitřními spory a vizitacemi. Roku 1590 zachvátil klášter velký požár, při kterém shořely všechny klášterní budovy.

Během třicetileté války byl klášter několikrát dobýván a vyloupen. Při poválečném vyrovnání si na straně katolické církve hodně polepšil. To vedlo k zahájení oprav chrámu Panny Marie. Klášter mezi lety 1664-1670 zrekonstruoval konventní budovu a postavil starou prelaturu. Největší stavba ale přišla koncem 17. a první polovinou 18. století za opatů Maura Fintzguta, Josefa Siebera a Amanda Streera, posledních budovatelů kláštera. Roku 1712 byla započata přestavba chrámu Panny Marie pod vedením barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichla, která trvala až do roku 1726. Nový architektonický styl byl nazýván barokní gotikou a Santini se stal jeho reprezentantem. Pod Santiniho vedením bylo přestaveno trojlodí a vybudována monumentální kopule, která vypadá jako koruna zavěšená nad hlavní lodí chrámu. Dále bylo přebudováno západní průčelí a severní čelo. Do vstupního štítu byla dána monumentální socha Panny Marie, která odkazovala na románské a gotické tradice kláštera. Vnitřní prostory byly korunou prosvětleny nad křížením kostela a oltářní prostor je vyplněn oltářem podle Santiniho návrhu. Chrám Panny Marie byl vysvěcen roku 1726 a dodnes je jedním z největších v Čechách. Po jeho dostavbě započala výstavba nového konventu a nové prelatury. Tu již řídil architekt Klilián Ignác Dienzenhofer. Stavba byla dokončena roku 1770. Klášter vzkvétal po všech stránkách, ovšem v době osvícenství začal stát stále častěji zasahovat do klášterních pravomocí. Ke zrušení benediktinského kláštera přikročil císař Josef II. v roce 1785, klášter v té době již nemá nástupce za opata Amanda Streera, který zemřel roku 1783. Klášterní objekty od roku 1798 sloužily jako vojenský špitál, roku 1800 ubytovna pro vojsko, pak nemocnice, opět kasárna a roku 1818 invalidovna.

Polní maršál a kníže Alfréd I. Kandidus Windischgrätz roku 1825 kupuje v dražbě klášter a panství. Polovina částky mu je za věrnost rakouské monarchii odpuštěna. Pořádně se ale o panství nestaral, protože sídlil v nedalekém Tachově. Roku 1864 nechal Alfréd II. Mikuláš Windischgrätz vybudovat v konventu pivovar, chrám Panny Marie byl ponechán v tehdejším stavu. Po roce 1918 vymírá hlavní větev Windischgrätzů a probíhá pozemková reforma, kdy rod ztrácí své panství v Tachově. Nový majitel Ludvík Aladár Windischgrätz se stěhuje do Kladrub, kam sebou přivezl i rozsáhlou knihovnu a archiv rodiny. Zde rod Windischgrätzů sídlí až do roku 1945. Kladruby jsou poté konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky a stávají se majetkem státu.

Klášter je pro hospodářské účely využíván Československými státními statky a Československými státními lesy. Od roku 1946 bylo jednáno o majetku benediktinského řádů, kde byl benediktinům vydán přidělovací dekret, ovšem mniši si majetek nikdy nevyzvedli. Roku 1948 byl majetek dán pod správu Národní kulturní komise v Praze. V klášterním areálu roku 1960 vzniklo ředitelství státního statku. Roku 1967 klášter Kladruby získalo Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni (dnešní Národní památkový ústav) a klášter byl nově otevřen pro veřejnost. Od začátku 70. let započala rekonstrukce areálu kláštera, která probíhá dodnes za podpory České republiky a organizací při Evropské Unii.