Autor: Martin Břeň, student KTF UK v Praze

Zaniklý klášter se nacházel, jihovýchodně od nedalekého místa, kde se rozkládalo přemyslovské hradiště na Zelené hoře, jež se již v době knížete Břetislava I. (1034 – 1055), vyznačovalo značným významem, pro danou oblast. Osada vznikla pravděpodobně na přelomu 11. a 12. století. Vznik zdejší rotundy se zdejší osadou můžeme řadit do poloviny 12. století. Byla centrem obce, a zasvěcena byzantskému světci a patronu lékařů, uctívaného i Západem, sv. Pantaleonovi*. Za zakladatele je považován samotný olomoucký biskup Jindřich Zdík. Rovněž se můžeme v pramenech dočíst, že okolo 30. let 12. věku, se pustiměřská osada, jako i ostatní pozemky patřící kostelu sv. Petra v Olomouci, ocitá v držení nově zbudovaného olomouckého kostela sv. Václava, době olomouckého episkopátu, Jindřicha Zdíka. Prvním písemně doloženým majitelem Pustiměře, je však olomoucký biskup Robert, který jí, podle dochované listiny z poloviny 13. století, udělil několik lánů půdy u Pustiměře, Drysicích a Želci. Roku 1334 se stal biskupem olomouckým, Jan Volek, nemanželský syn Václava II., šestého a předposledního krále z přemyslovské dynastie. Uvádí se, že právě Jan VII. Volek založil v roce 1339 nový biskupský hrad Melice, vybudovaný na Zelené Hoře, a nahrazující původní hrad. O rok později založil, při kostele v Pustiměři, klášter, jehož fundace je listinou olomoucké kapituly datována dne 30. září 1340. Tento klášter, který byl osázen ženskou větví benediktinského řádu, měl být vybudován na počest královské dcery Václava II. a tedy i biskupovy nevlastní sestry, Elišky Přemyslovny, v jehož vyšehradském domě podlehla své nemoci. Spolufundátorem kláštera je zmiňován i její syn, následník českého trůnu a moravský markrabě, Karel, jenž klášteru daroval majetky Bruna z Dražovic a patronáty kostelů v Břeclavi a Kdousově. Klášter získal rovněž od papeže Klimenta VII., sídlícího v Avignonu, privilegium tzv. „zlaté mše,“ kterou mohl tamní kněz sloužit za soumraku na Bílou sobotu. První abatyší tohoto kláštera se stala svatojiřská jeptiška a Volkova neteř Alžběta, nemanželská dcera Václava III., posledního přemyslovského krále. Rovněž se uvádí, že mohla být i dcerou Václava II. Bylo velmi strategické umístit svou příbuznou do vedení kláštera. A tím, že pocházela z benediktinského kláštera u Sv. Jiří na Pražském hradě, mělo zásadní vliv na osázení pustiměřského kláštera právě benediktinkami. Alžběta zde působí až do své smrti v červnu r. 1347. Její strýc, který se zasloužil o založení a růst významu kláštera, umírá nedlouho po ní dne 27. září 1351. Oba dva byli také pochováni, v klášterním kostele sv. Pantaleona. Tvrdí se, že klášter získal i stříbrný relikviář s trnem z Kristovy koruny, který byl součástí Volkova majetku. Sám Volek za svého života hojně klášter obdarovával v podobě darů: liturgických nádob, rouch a jiných relikvií.

Další rozvoj a pokrok kláštera byl zaznamenán za abatyší Hilarie (1356 – 1377) a Juty 1383 – 1400). Benediktinky v této době, buď darem či koupí, získávají různé statky, polnosti a jiné pozemky, ale i movité předměty určitého významu jako oltáře apod. Jsou podporovány olomouckým biskupstvím a zároveň šlechtickými rody.

Avšak brzy přicházejí husitské války, které předznamenávají postupný vnitřní rozklad. Klášter byl husity silně poničen, jako i nedaleký hrad Melice na Zelené hoře, což znamenalo na jistou dobu určitou stagnaci. Následně byly abatyše kláštera nuceně vstoupit do majetkových a pozemkových sporů například s okolní šlechtou ve 40. a 50. letech 15. století. Po desítkách let sporů a neřádného a nezpůsobilého hospodaření některých abatyší, začal klášter postupně upadat. Roku 1554 jsou přijímány řeholnice i z ostatních řádů, objevuje se zde klariska z Olomouce či cisterciačka ze Starého Brna. V 60. letech je zde postupně zaznamenána nekázeň řeholnic a dokonce i útěky. Důvodem mohly být podmínky k žití v klášteře, které se snižovaly, jako tomu bylo i s výdaji na chod kláštera. Olomoucký biskup začal více apelovat na tvrdší dodržování klausury, to však nepomáhalo. Bylo zaznamenáno, že klášter byl, roku 1577, již jako prázdný, nabídnut řádu dominikánek, které jej přijaly, když byly nuceny přenechat svůj klášter jezuitům. V roce 1583 byly však kárány, olomouckým biskupem, za nedodržování klausury. O čtyři roky později odchází představená kláštera Kateřina Scholastika k cisterciačkám do Předklášteří u Tišnova, kde se stala také abatyší. Za ní poté odchází i zbylé sestry. Klášter je pustý a prázdný. Majetek je rozdělen mezi církevní instituce. Rotunda byla později zrušena v době josefínských reforem.

Dochovalo se jen torzo rotundy, části obvodových a ohradních zdí a dále gotický portál. Dnešní stavby na pozemku kláštera jsou z doby pozdější. Barokní kaple sv. Anny* s kupolí je z doby okolo poloviny 17. století. Nynější kostel sv. Benedikta* nahradil ten původní starý, v letech 1900 – 1902.

Do areálu zaniklého kláštera se vstupuje malou brankou na jižní straně od kostela sv. Benedikta, jenž je vybudován na půdě původního kostela kláštera, jehož pozůstatky dodnes částečně z půdy vystupují. Tento kostel je postaven na půdorysu latinského kříže v historizujícím slohu. Jedná se o trojlodí s věží v průčelí. Několik metrů severně od kostela se nachází kaple sv. Anny, která vyhořela po roce 1635. Po opravě se stala místem svatých poutí svatoanenského kultu spjatého s Bratrstvem sv. Anny, které zde sídlilo. Kaple je vybudována na půdorysu řeckého kříže a zaklenuta kopulí. Rotunda je umístěna těsně za kaplí sv. Anny. Jižní část se nám zachovala jen v hrubých rysech. Severní je již dochovaná více. Vystupuje do výšky několika metrů. Celý terén mírně stoupá. V areálu se nachází tzv. Getsemanská zahrada a městský hřbitov. Je cítit, že celý areál, byl kdysi dávno vybudován s duchem Slovanstva.

Bibliografie:

FOLTÝN Dušan a kolektiv — Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, 627–631

CHARVÁTOVÁ Kateřina — Václav II., Král český a polský. Praha 2007, 267, 270–272